Příběhy klientů
Zdenka
O miminko jsme se začali snažit v mých 27 letech. Nebrala jsem dlouhodobě ani antikoncepci ani jiné léky a naivně jsme s manželem věřili tomu, že to jednou zkusíme a vyjde to. Žijeme zdravě, jíme zdravě, sportujeme, cítíme se zdraví. Proč by to tedy nemělo vyjít? Z nějakého důvodu to však nešlo a po 18 měsících jsem to začala řešit se svou doktorkou. Z mého pohledu se mi však nevěnovala tak, jak bych si představovala a já jsem se rozhodla změnit gynekologa. Ten mě poslal na vyšetření na nejbližší reprodukční kliniku. Oba nás tam s manželem vyšetřili a zjistili, že jsme oba v pořádku. Na jednu stranu jsme měli radost, ale na druhou stranu jsme stále nevěděli, kde je problém. V důsledku to vlastně možná bylo horší, než kdyby se zjistila nějaká konkrétní příčina a ta by se léčila. Vše probíhalo „jak na běžícím pásu“ a podle obecně stanovených postupů. Podstoupila jsem inseminaci, která byla neúspěšná. Vnitřně ve mně přetrvával pocit, že je něco špatně a že se na to nepřišlo. Bylo mi řečeno, že faktorů, které mohou způsobovat problém s početím je tolik, že se na to často vůbec nepřijde. S tím jsem se však nechtěla spokojit.
Rozhodla jsem se podstoupit stejná vyšetření na jiné klinice a sestřenice mi doporučila Arletu. Byla to pro mě naděje, že to bude probíhat jinak. Líbilo se mi to rodinné, klidné prostředí, nebyl tu přehršel pacientů a slibovala jsem si osobnější přístup a důkladnější péči. Měla jsem zde pokaždé stejného doktora, což mě uklidňovalo. Není mi příjemný pocit přijít pokaždé k někomu jinému a zase se cítit jako poprvé v neznámém prostředí.
Nové výsledky u manžela dopadly ještě lépe než při vyšetření na první klinice, ale u mě byl zjištěn problém se štítnou žlázou. To jsem do té doby nevěděla, v rodině nikdo podobný problém neměl a ani jsem na sobě nepociťovala žádné příznaky.
Kromě toho jsem na doporučení Dr. Doležala ještě podstoupila STK (test průchodnosti vejcovodů technikou selektivní transcervikální katetrizace vejcovodů). Můj gynekolog mi původně navrhoval provedení diagnostické laparoskopie v nemocnici, což je ale poměrně invazívní procedura v celkové narkóze. STK mi přišlo jednodušší než podstoupit operaci, sice jsem si to hradila, ale nebylo to zase tolik peněz. S průběhem jsem také byla moc spokojená, věděla jsem, že jde jen o malý zákrok, a pan doktor celou dobu komentoval, co se děje, takže to ani nebylo nepříjemné. STK u mě nepotvrdilo žádný problém, nicméně to pomohlo zprůchodnit vejcovody. Tento zákrok a léky na štítnou žlázu pro mě dle mého názoru znamenaly zásadní změnu.
Měla jsem pocit, že na první klinice by mě po několika neúspěšných inseminacích hned nasměrovali na IVF, což jsem prozatím nechtěla podstoupit. Byla jsem mile překvapena, že se v Arletě postupovalo pro mě nejméně radikálními postupy a byla mi nabídnuta ještě další alternativa, než je hned IVF. Ve výsledku se pravá příčina zjistila a nebylo potřeba dojít až k tomu nejradikálnějšímu řešení. Alespoň já osobně vnímám IVF jako tu nejzažší možnost.
Po 3 měsících od té doby, co jsem začala brát léky na štítnou žlázu, se mi konečně podařilo s pomocí domácích testů naměřit ovulaci a napoprvé se mi podařilo otěhotnět. Už jsem si myslela, že mám po tom velkém množství negativních testů vidiny. Po takovýchto zkušenostech člověk pochybuje sám o sobě a o tom co vidí. Potom už to byla jen euforie a radost a letěla jsem k doktorovi, aby mi to potvrdil. Už jsem se viděla jako maminka.
S odstupem času si uvědomuji, že šlo vlastně jen o maličkost, kterou bylo možné snadno vyřešit. Snížená funkce štítné žlázy je poměrně častý problém, ale nepřišlo se na to. Nebylo to nic zásadního, ale ten hormon chyběl k tomu, abych mohla otěhotnět. Pro mě to tedy bylo zásadní.
Myslím, že bychom se neměli spokojit s tím, když nám někdo řekne, že je pouze jeden možný postup, pokud se s ním vnitřně neztotožňujeme. Dala jsem na vnitřní intuici, že existuje i jiná varianta. Bohužel mi zpočátku jiná varianta nebyla nabídnuta, a pokud varianty neznáte, těžko si o ně řeknete. Vyplatilo se mi dál zjišťovat a hledat šetrnější postup. Vyplatilo se mi dát na osobní doporučení. Měla jsem pak k lékaři důvěru, a protože psychika hraje velkou roli, je důvěra moc důležitá. Možná můj příběh někomu pomůže, inspiruje ho anebo mu dá naději. I kdyby to byl jeden jediný člověk, který je ve fázi, kdy se umělé oplodnění zdá jako jediná, poslední šance. Třeba by také chtěl slyšet příběh o tom, že to až k tomu někdy nemusí dospět.