Příběhy klientů
Veronika a Jan
Můj a později náš příběh o cestě za vytouženým děťátkem se začal psát již před 14 lety. Vzhledem k tomu, že je mi „teprve“ 31 let, je to poměrně dlouhá doba.
Když mi tenkrát v 17 letech ještě stále nepřišla menstruace, návštěva gynekologa už bila na poplach, protože už tehdy jsem věděla, že bez „toho“ mít děti nebudu. První gynekolog mi sdělil, že mám ještě čas, druhý mi předepsal antikoncepci. Měla jsem radost z druhé varianty, po které se měsíčky s pravidelností dostavily, avšak červíček pochybnosti ve mně stále hlodal.
Ve 23 letech jsem dotyčnému panu doktorovi oznámila, že bych ráda antikoncepci vysadila, abych zjistila, že mé tělo funguje i bez hormonů. Po půlhodinové přednášce o tom, jak je pro mé tělo tato léčba prospěšná a údivu ve smyslu – to už chcete děti – jsem prášky vysadila a světe, div se, zase nic.
Další, tentokrát gynekoložka, na mě šla jiným způsobem. Každou návštěvu jsem dostala několik kelímků vitaminů, začala jsem cvičit Mojžíšovou a užívala hormonální léčbu. V tuto dobu byl na vyšetření poslán i můj manžel a ani on na tom, co se reprodukce týče, nebyl zrovna nejlépe. Roky se vlekly, vitaminů jsem spolykala nepočítaně, nevěděla jsem co cvičit dřív, jestli Mojžíšovou nebo hormonální jógu (nic z toho nezavrhuji a jsem ráda za jakoukoli zkušenost), navštívila jsem léčitele, chodila na speciální masáže a paní doktorka se mě každou návštěvu zeptala: „A vy už chcete děti?“
Posunula mě dál až lékařka, která stávající gynekoložku zastupovala, a ta mi na rovinu řekla, ať zkusíme umělé oplodnění. Počáteční šok vystřídal pocit naděje, se kterou jsme se do toho všeho vrhli. Psal se rok 2014 a já jsem ani zdaleka netušila, že mě čekají nejhorší 3 roky mého života, kdy budu muset překonat koňské dávky hormonů, píchání injekcí do břicha, dlouhé čekání na výsledky, těšení se na miminko, které vystřídá beznaděj po zjištění zamlklého těhotenství, dalších šest pokusů, podezření na mimoděložní těhotenství, potrat a další zamlklé těhotenství, ale především neosobní přístup lékaře, neschopnost dovolat se ohledně dotazu či výsledků, nepříjemné až arogantní jednání sestřiček…
V tu dobu jsem se zapřísáhla, že něco podobného už zažívat nechci a smířila (ale spíš jen navenek) se s tím, že nám děti souzeny nejsou. Pak jsem ale jednoho dne vyslechla kolegu vyprávět o dceři, která navštívila nějaké zařízení v Kostelci nad Orlicí, tam si příjemně popovídali s panem doktorem a ona do několika měsíců otěhotněla.
Takhle „jednoduché“ jsme to neměli, ale s tím milým panem doktorem jsme strávili spoustu úžasných, věcných a přínosných rozhovorů nad možnostmi léčby, a hned po prvním pokusu umělého oplodnění jsem otěhotněla a v pořádku donosila a porodila našeho syna, Honzíka.
Právě ten ojedinělý přístup všech zaměstnanců Arlety nadchl i manžela natolik, že si nenechal ujít ani jednu návštěvu. Musím říct, že i kdyby to bývalo nevyšlo, měli bychom na toto místo i tak nejlepší vzpomínky. Neznám jiné zdravotnické zařízení, kam bych se tak ráda vracela. Už se těšíme na další návštěvu!