Příběhy klientů
Marie
S manželem jsme se seznámili, až když mně bylo 36 a jemu 38 let. Po svatbě jsem plánovala hned otěhotnět, do půl roku jsem byla štěstím bez sebe, čekali jsme dvojčátka. Po třech měsících však přestalo bít srdíčko jednomu z nich a nakonec jsem potratila. Byl to hrozný pocit, přišlo mi to jako obrovská škoda a tolik jsem si je přála. V té době jsem ale vůbec netušila, jaké martýrium mne ještě čeká.
Po zhruba dalším půl roce jsme se pokusili o miminko znovu. Byla jsem sice hned těhotná, ale těhotenství bylo mimoděložní a já musela na operaci, při které zjistili, že mám zánět na druhém vejcovodu, který museli odstranit.
A tak jsme navštívili naše první zařízení pro asistovanou reprodukci. Po konzultaci došlo na další operaci, kdy mi odstranili zbytky vejcovodů, a šlo se na první pokus. Zdálo se, že vše je na dobré cestě, byla jsem těhotná. Po čtrnácti dnech však těhotenství zamlklo a takových bylo za dlouhých pět let celkem devět a z toho jsme vystřídali dvě zařízení asistované reprodukce.
Ztrácela jsem naději, s nervy jsem byla u konce svých sil a stejně na tom byl i manžel, který už byl vyčerpaný i finančně. Jednu dobu jsme se hádali snad kvůli všemu, tak bylo naše trápení s otěhotněním vyčerpávající.
Pak nám známí poradili, ať jedeme do Kostelce za panem doktorem Doležalem. Když jsme do Arlety dorazili, hned mě zaujal rodinný přístup, příjemné vystupování sester a jejich schopnost vcítit se do naší situace nenásilným způsobem. Pan doktor byl odhodlaný nám pomoci, a co mě přesvědčilo, že u nich to půjde, byl zájem pana doktora nejen o problém s otěhotněním, ale do detailu se vyptával na mé zdraví a potíže, které zdánlivě s těhotenstvím neměly co dělat. Podstoupila jsem postupně několik vyšetření u jiných specialistů a nakonec jsem dostala léky na krev. Když se dva pokusy o otěhotnění nepodařily, dohodli jsme se s panem doktorem, že zvolíme cestu darovaného vajíčka. Pro mne to nebylo lehké rozhodnutí, ale pan doktor řekl „…musíte věřit, že Vás oplodním a hlavně neznám ženu, která by rozhodnutí cesty darovaného vajíčka litovala…“.
Dnes máme zdravého a krásného chlapce. Nedala bych ho za nic na světě, a když se na nás usmívá a žvatlá „ďaďaďa“, je to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.
Marie