Příběhy klientů

Když jsme v roce 2017 plánovali svatbu, začali jsme se bavit o tom, že by bylo vlastně fajn být rodina se vším všudy, tedy i s prckem. Nechávali jsme tomu volný průběh s tím, že si k nám miminko najde cestu samo a až pro něj bude ta správná doba, prostě to dopadne. Když se ale po roce a čtvrt, na začátku roku 2019 pořád nic nedělo, začala jsem být nervózní, šla na vyšetření ke své paní doktorce a chtěla jsem zjistit, proč to nejde. V té době mi řekla, ať zkusíme nějakou specializovanou kliniku, že má více zkušeností a možností než ona. Chtěla jsem vědět, co děláme špatně, abychom to mohli napravit. Manžel o tom ale nechtěl moc slyšet. (Pozn.: Je to nenapravitelný optimista a pořád doufal, že to půjde nějak samo…). Ani jeden nemáme moc rádi nemocnice a lékaře obecně, báli jsme se neosobního přístupu v nepříjemné situaci, takže jsem se ani nedivila. Nakonec ale uznal, že cesta čekání by také nemusela vést nakonec nikam a aspoň budeme vědět, na čem jsme.

Objednala jsem nás do Arlety, která nám byla doporučena našimi známými a na začátku srpna 2019 jsme šli na vstupní prohlídku a konzultaci. Před ní jsme byli docela nervózní, protože jsme něco takového absolvovali vůbec poprvé, ale prostředí, a především velice příjemný personál nás trochu uklidnili. Po podstoupení několika různých testů se ukázalo, že naše výsledky nejsou vůbec dobré a početí přirozenou cestou by v našem případě bylo téměř zázrakem. Byla to rána. Člověku se na začátku honí hlavou klasické myšlenky, že to není fér. Že někdo děti nechce, případně si jich neváží, přitom je ale má. Je potřeba se od nich ale oprostit, protože tohle ničemu nepomůže. Nálada díky diagnóze nepanovala zrovna nejlepší, ale pan doktor Doležal nám navrhnul další postup, se kterým jsme souhlasili. Do další návštěvy jsme ještě zkoušeli početí přirozenou cestou podpořenou hormonální léčbou, ale ani tato cesta nebyla ta správná. Během další kontroly nám pan doktor nastínil, že není moc na co čekat, měli bychom využít toho, že jsme oba ještě mladí a navrhnul nám variantu IVF. Seznámil nás s tím, co nás dál čeká a co budeme dělat, abychom náš problém vyřešili. Byl od začátku odhodlaný nám pomoci. V tu chvíli jsem se uklidnila a věděla, že nám pomůže. Ano, počítali jsme s tím, že budeme muset udělat víc než jiní, bude to stát spoustu odhodlání, nervů a v neposlední řadě také peněz. Ale to nám v tu chvíli bylo už jedno, viděli jsme světlo na konci tunelu a nebyl to protijedoucí vlak. Když víte, že problém má řešení a vidíte to všudypřítomné odhodlání vám s ním pomoci, rádi to podstoupíte se vším, co k tomu patří. Máte totiž konečně naději, ze které se pomalu stává přesvědčení, že to dobře dopadne.

Začátkem března jsme podstoupili odběr vajíček s následným umělým oplodněním tím nejlepším, co se dalo vymáčknout. Naprosto všichni byli úžasní a pravidelné telefonáty o tom, jak se daří našim miminkům (v tu dobu ve formě shluku několika buněk) byly tak povzbuzující. V den transferu nám pan doktor řekl, že nevidí jediný důvod, proč by to nemělo vyjít. Po původních obavách to bylo přesně to, co jsme potřebovali slyšet. A ono to vyšlo! Těhotenství bylo v pořádku a já nakonec porodila našeho milovaného syna den po plánovaném termínu porodu. Držet v náručí vytoužené dítě, o kterém víte, že by bez možností moderní medicíny nejspíš nespatřilo světlo světa, to je nepopsatelný pocit.

Arleta nám zcela zásadně změnila život a určitě se tam vrátíme, až uznáme, že je čas synovi pořídit nějakého sourozence. Slovo pořídit je v tuto chvíli vlastně doslovné, manžel si dělá legraci, ať ho s dalším dítětem neotravuju, když ho k tomu nepotřebuju. Stačí přeci jen nechat roztát naše malé Eskymáčky, které jsme na nějakou dobu poslali k ledu… Děkujeme, že můžeme! Ceníme si celkového přístupu k pacientům (i když my jsme si jako pacienti vůbec nepřipadali), sehraného kolektivu a vlny pozitivity, která vás spláchne hned po prvním otevření dveří. Ty úsměvy na tvářích, které po vstupu vidíte, nejsou falešné. Jsou to úsměvy lidí, kteří mají jako životní poslání pomoc ostatním a tuto nelehkou práci dělají s upřímnou radostí. Takže pokud jste v podobné situaci, jako jsme byli na začátku my, vřele doporučujeme si udělat výlet do Kostelce.